THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná vás na úvod překvapím otázkou, zda máte rádi revivalové skupiny? Zřejmě existují výjimky dávno zaniklých těles, jejichž připomenutí podobnou formou může mít smysl, osobně ale podobné záležitosti příliš v lásce nemám, takže se k jejich existenci stavím dosti skepticky. Pochopitelně, nahrává tomu i situace v naší zemičce, když hudebníci čelí poloprázdným klubům přestupem k nějakému tomu „zajištěnému“ revivalu, či alespoň sběhnutím k místní zábavové „stálici“. A co že to má všechno společného se švédskou metalovou úderkou PERSUADER? Možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Po několika vteřinách poslechu inkriminovaného CD totiž na povrch vyplave jediné jméno - BLIND GUARDIAN. Skutečně, je to neuvěřitelné, ale v případě těchto „Tří korunek“ už nejde o podobnost čistě náhodnou či poloviční, nýbrž o regulérní klon. Dá se jistě pochopit, že někdo může disponovat identickou chraplavou barvou hlasu jakou má i Hansi Kürsch (případ pěvce Jense Carlssona), ovšem nikdo mi nevymluví, že i v takovém případě se dá drobet uhnout po vlastní koleji. Jenže se děje přesný opak, navíc skupina skládá, jako by čtyřce z Krefeldu z oka vypadla. Harmonické postupy, melodie a nakonec i ty naprosto charakteristické sborové vokály - to všechno tam můžeme najít a tak se v mysli postupně začíná formovat jeden velký otazník. Proč má nějaká skupina zapotřebí nahrávat druhou část „Imagination From The Other Side“ (dejme tomu)? Snad že původní autor dávno vyklidil pole jiným směrem a zůstala po něm poměrně početná skupina hladovějících fanoušků? Možná, nevím a nerad bych skupině něco podsouval, každopádně PERSUADER přesně tohle udělali. Hrají svižně, nebojí se přitlačit, použít semo tamo osvěžení v podobě samplu - to vše ovšem s nepřehlédnutelnou a na patentovém úřadu dávno zaregistrovanou značkou Made In BG.
Přesto nelze říci, že by placka „Evolution Purgatory“ snad byla nekvalitním albem. Disponuje povedeným zvukem, přesvědčivou instrumentací, dotaženými sbory a z té změti stoprocentní inspirace Slepými strážci čas od času vykvete i hodně povedená melodie, jako například hnedle v úvodní „Strike Down“. Co ale počít? Hanět nebo chválit? Pokud bychom hodnotili PERSUADER jako coverband BLIND GUARDIAN, pak zaslouží absolutorium. Věřím ale, že to nebyl záměr, proto bych se příště přimlouval za více osobitosti a vlastního pohledu na věc. Je hezké, že někdo umí vyprodukovat takhle dotaženou nahrávku, ovšem když z ní pak leze pouhá kopie, byť třebas povedená, není něco v pořádku. Zkrátka a dobře, příznivci krefeldských bardů, kterým se stále stýská po přímočarých časech prvních čtyřech až pěti alb, můžou zkusit použít PERSUADER jako vhodnou náplast, ostatní ať přistupují opatrně a s rozmyslem.
Určitě slušná deska, kterou však bohužel kazí přílišné zahrabání se do písečku patřícímu už dávno zavedenému pojmu. Prostě a jednoduše, podobný klon se často neslyší ani mezi revivalovými kapelami.
6 / 10
Jens Carlsson
- kytara, zpěv
Fredrik Hedström
- basa
Emil Norberg
- sólová kytara
Efraim Juntunen
- bicí
1. Strike Down
2. Sanity Soiled
3. Masquerade
4. Godfather
5. Turn To Dust
6. Passion/Pain
7. Raise Hell
8. To The End
9. Fire At Will
10. Wipe Out
Evolution Purgatory (2004)
The Hunter (2000)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.